Milan Rastislav Štefánik jako jediný slovenský důstojník hrál v hnutí za nezávislost, vedeném Tomášem G. Masarykem, stejně důležitou roli jako Edvard Beneš, Masarykův spolupracovník, který ho později nahradil v pozici československého prezidenta. Štefánika však v zahraničí zná stále velmi málo lidí. Zřejmě za to může skutečnost, že Masarykova a Benešova reputace začala ve světě stoupat v převážné míře až po roce 1918, kdy v Praze převzali moc, zatímco Štefánik zahynul při leteckém neštěstí 4. května 1919 při návratu do vlasti.
Bez ohledu na to si Štefánik zaslouží naše uznání, především za šest hlavních zásluh ve prospěch hnutí za nezávislost, kterému se nakonec podařilo osvobození Čechů a Slováků v roce 1918.
Československá vojenská pohlednice, na níž se objevuje jedna z možných podob budoucí čs. vlajky.
Foto: wikipedia.org
1. Vstup do odboje
Za prvé, tento slovenský astronom, vynálezce, meteorolog, letec, diplomat a dohodových armádní důstojník byl jedinou slovenskou osobností, která byla schopna a ochotna pomáhat vést hnutí, přičemž její dodával důvěryhodnost ryze "česko-slovenského" úsilí.
Štefánik už dříve prokázal loajalitu vůči Masarykovi, když během svého studia astronomie na Karlově univerzitě v Praze psal články do promasarykovských novin Čas .
Po získání doktorátu v roce 1904 se přestěhoval do Paříže, aby tam pracoval jako astronom a meteorolog. Štefánik už jako francouzský zástupce dělal dobré jméno Francii během svých cest napříč Afrikou, Asií, Evropou a Severní Amerikou - včetně expedic na Tahiti, do Tuniska či Turkestánu.
V roce 1912 se stal francouzským občanem a o dva roky později byl přijat do Čestné legie. V důsledku toho měl tento Slovák mezi francouzskými politiky a žurnalisty styky na nejvyšších místech.
V lednu 1915 Štefánik jako dobrovolník stál u základů francouzských vzdušných sil. Předtím, než byl odvelen na srbský frontu, kde mu byly přiděleny diplomatické úkoly, se zúčastnil několika bitev na západní frontě.
Na spojenecké misi v Albánii však při havárii letadla utrpěl vážné zranění. Navzdory vnitřnímu krvácení se v prosinci 1915 dostal do Paříže, kde se podrobil závažné operaci, která mu sice zachránila život, ale nevrátila zdraví.
Podle Benešových slov měl Štefánik ve Francii "silné politické známosti". Po tom, jak se Masaryk dozvěděl o nabídnuté pomoci od poručíka Štefánika, 28. ledna 1916 přijel do Paříže.
O setkání se Slovákům Masaryk řekl: " Našel jsem ho ležet v pařížské nemocnici po vážné operaci. "Štefánik se svěřil Masarykovi, že už mnohem dříve, hned po odchodu do exilu, se s ním pokoušel navázat kontakt, ale neměl štěstí. Stejně potvrdil, že již v říjnu 1914 se mu podařilo přesvědčit Paříž, aby vyškrtl Čechů a Slováků ze seznamu "nepřátelských cizinců".
Bez Štefánika, který byl odhodlán všemi silami podpořit hnutí za nezávislost, by mohli kritici opodstatněně zpochybňovat oprávnění Masaryka a Beneše mluvit i jménem Slováků.
Portrét MRŠ od malíře Jiřího Kruteka. Nachází se v reprezentačních prostorách úřadu vlády ČR.
Zdroj: Úřad vlády ČR
2. Kontakty ve Francii na nejvyšší úrovni
Přestože se stále teprve zotavoval z těžké operace, Štefánikova druhá zásluha spočívala v tom, že dokázal zařídit první setkání profesora Masaryka s lídrem největší dohodových mocnosti - rychle zorganizoval jeho oficiální přijetí u Aristida Brianda, ministerského předsedy a zároveň ministra zahraničních věcí Francie .
Právě Briand jako ministr v předchozí vládě v roce 1914 obhajoval uskutečnění útoku vojsk Dohody na Rakousko-Uhersko přes Balkán s cílem podnítit slovanské národy, které podléhaly Vídni, do otevřené revolty.
Ani Briandovo oficiální stanovisko po setkání s Masarykem nezklamalo: " My, Francouzi, jsme vždy chovali hluboké sympatie k českému národu a tyto sympatie válka ještě více posílila. Ujišťuji vás, že Francie nikdy nezapomene na vaše snahy, které s vámi sdílíme, a že uděláme vše pro to, aby mohli Češi získat svou nezávislost. Nyní nebudeme mluvit o detailech, ale jsme ve shodě, pokud jde o vaši hlavní požadavek. "
Takto znělo první veřejné vyjádření podpory pro aspirace Čechů a Slováků ze strany Dohody, vyslovené 3. února 1916 prvním dohodovým lídrem, který se setkal s Masarykem. Světu bylo oznámeno v oficiálním francouzském komuniké.
Událost přinesla česko-slovenský hnutí světovou pozornost, zvláště v hlavních městech Dohody, kde se cíle hnutí stali když už ne prioritou, tak alespoň častým námětem rozhovorů. Navíc o necelý rok později Briand začlenil do společného prohlášení Dohody o válečných cílech i požadavek "osvobození" Čechů a Slováků.
Schůzka s Briandem otevřela Masarykovi další dveře - o setkání s ním požádal generál George McDonogh, ředitel Britské vojenské tajné služby ( British Military Intelligence ). Během jejich schůzky v březnu 1916 McDonogh požádal Masaryka, aby mu poskytoval všechny francouzské zprávy, které Paříž sdílí s ním, ale ne s Londýnem. Takto se začal Masarykův vztah s Británií.
Theodore Roosevelt, prezident USA v letech 1901 - 1909, byl vlivný Štefánikův podporovatel a výrazně mu pomohl prosadit česko-slovenský dotaz do zájmové sféry nejvyšší americké politice.
Foto: wikipedia.org
3. První mise v Rusku
Zatímco se Masaryk s Benešem soustředily na Paříž a Londýn, Štefánik byl vyslán řešit krizi v Rusku. Jeho třetí zásluha spočívá v tom, že vlastními silami dokázal přesvědčit ostře rozdělenou českou a slovenskou komunitu emigrantů v Rusku, aby podpořily Masarykovo hnutí a odvrátili se od linie, která podporuje cíle carského režimu v Petrohradě.
Český politik Josef Durichem se během své mise v Petrohradě usiloval o podporu cara Mikuláše II. a českých a slovenský emigrantů, kteří tvořili po americké komunitě druhou nejpočetnější skupinu krajanů v zahraničí.
Jako mnozí další Češi, i Durichem vkládal své naděje do Ruska a doufal, že právě ono osvobodí jeho národ. Durichem proto začal spolupracovat s carskými ministry na odvrácení emigrantské komunity od Masaryka - přesto, že reprezentoval Masarykovu Československou národní radu v Paříži a že Masaryk mu na jeho misi v Rusku poskytl šest tisíc francouzských franků.
Durichem založil v Rusku oddělenou Československou národní radu. O její nezávislosti však nemohlo být ani řeči - v podstatě sloužila jako prodloužená ruka carské vlády, její oficiální fungování probíhalo v ruštině a byla financována ruskými rublů.
V červenci 1916, téměř Durichem v patách, přicestoval do Ruska Štefánik. Na rozdíl od Durichem si zkušený důstojník získal podporu ruských generálů. Jako reprezentant spojeneckého národa (rozuměj Francouzská) si zajistil audienci u samotného cara.
Francouzský lídr Briand osobně nařídil Štefánikovi, aby reprezentoval francouzské ministerstvo války, což mu pomohlo získat spojence v osobě vedoucího francouzské vojenské mise v Rusku generála Maurice J. Janina.
Paříž oprávnil Štefánika vyjednávat io přesunu českých a slovenská vojáků z České družiny, která byla zvláštní jedničkou v ruské carské armádě, na západní frontu. V této snaze pokračoval Masaryk vytvořením legendárních československých legií.
Na důvěrném setkání s emigranty Štefánik předložil dokumenty, které odhalily Durichem jako ruského agenta s úmyslem podrývat Masarykovu autoritu. Vůdcové emigrantů pod tíhou těchto důkazů stáhly podporu Durichem a jeho "Rady".
Štefánik pak navrhl, aby byl Durichem vyloučen z Československé národní rady v Paříži, s čím Masaryk i Beneš souhlasili. Následně ho sám nahradil ve funkci místopředsedy národní rady.
Štefánik pak cestoval do Londýna, aby informoval Masaryka o tom, co se děje v Rusku. Profesor se právě chystal na cestu do Petrohradu, kde se nedávno odehrála Únorová revoluce.
Předtím, než v květnu 1917 odcestoval, navrhl Štefánikovi navštívit Spojené státy americké, aby tam doposud dobrovolníky pro česko-slovenské jednotky ve Francii - do jedné ze tří takových formací, další byly v Itálii a Rusku - a aby zajistil podporu Wilsonovy administrativy.
MRŠ na návštěvě československých legií v Rusku přesvědčoval českých a slovenská vojáků o nutnosti vytrvat v úsilí o samostatný stát až do konce.
4. Mise v Americe
Po tom, co Štefánik 18. června 1917 vstoupil na americkou půdu, se s velkým nasazením pustil do verbování dobrovolníků pro čs. armádu ve Francii, ale úspěšnější byl při získávání americké politické podpory.
Jeho čtvrtý významný příspěvek k nezávislosti spočívá v tom, že spolu s Masarykem provedli největší kus práce pro hnutí za nezávislost ve Spojených státech. Právě Štefánik získal podporu bývalého amerického prezidenta.
Štefánik měl jen průměrný úspěch v náboru Američanů pro službu ve Francii, přesto, že vydal manifest o "národní mobilizaci" do této armády, v New Yorku otevřel kancelář, založil výcvikový tábor v Connecticutu a rozběhl nábor na velkém veřejném shromáždění v Chicagu 14. října.
Bohužel, americkým vyhlášením války Německu z dubna 1917 americká armáda začala povolávat Američanů do zbraně - proto se Štefánik musel omezit pouze na dobrovolníky, kteří nespadaly pod americké rekrutační kritéria.
Během války sloužilo v americké armádě asi 30 tisíc etnických Čechů a Slováků, přičemž na začátku se počet dobrovolníků pohyboval mezi dvěma až třemi tisíci. Později jejich počty posílilo čtyři tisíce českých a slovenský zajatců, jejichž propustilo spojenecké Srbsko. Toto číslo v průběhu války pomalu narostlo na 10 tisíc.
Štefánikova americká mise však měla i významnější úspěch. Byl prvním z exilového tria československých vůdců, který se setkal s vysoce postaveným americkým představitelem. V červenci 1917 měl až dvakrát schůzku s poradcem ministerstva zahraničí Frankem L. půlku.
Štefánik, zklamaný z přístupu demokratů prezidenta Wilsona, který vnímal jako nedostatek podpory, se v srpnu 1917 obrátil na bývalého amerického prezidenta Theodora (Teddyho) Roosevelta, Wilsonova nesmiřitelného protivníka. Is přispěním Emila voskem, klíčového Masarykova česko-amerického podporovatele, se podařilo získat "Teddyho" pro československou věc.
Tento bývalý americký prezident, který přežil pokus o atentát, hrdina španělsko-americké války, nositel Nobelovy ceny za mír, častý řečník a plodný spisovatel byl nepřehlédnutelnou figurou americké politiky.
Od počátku velké války naléhal v stupňujících se kritických projevech na Wilsona, aby se přidal k válečnému úsilí Dohody. Roosevelt se se zájmem seznámil se Štefánikova obhajobou cílů hnutí za nezávislost a velmi rychle se stal prvním prominentním Američanem, který veřejně podpořil českou a slovenskou požadavek samostatnosti.
Parafráze jednu z Wilsonových nejznámějších frází, Roosevelt řekl: " Než by se svět mohl stát bezpečným pro demokracii, musí odejít Habsburkové. "
MRŠ mezi slovenskými krajany ve Washingtonu v roce 1917
5. Smlouva s Itálií
Štefánikova pátou velkou zásluhou jsou jeho úspěšné snahy přesvědčit Itálie, aby podpořilo hnutí za nezávislost. Řím začátkem dubna 1918 hostil kongres utlačovaných národností, kde se Češi, Slováci, Poláci, Rumuni, Srbové, Chorvati, Slovinci a Italové zavázaly, že se postaví proti Rakousko-Uhersku a každý souhlasil, že bude usilovat "o úplné osvobození a úplnou národní jednotu ".
V té době Masaryk v Rusku verb válečných zajatců do československých legií, proto Čechů a Slováků v Římě reprezentovali Beneš a Štefánik.
Další faktor, který povzbudil Řím, aby se postavil proti Rakousko-Uhersku, byly hromadné dezerce z rakousko-uherské armády k Italům. Podnítil jejich i Štefánik, který navštívil Itálie koncem roku 1917, aby přesvědčil Řím o potřebě vytvořit česko-slovenské jednotky v rámci italské armády. Po skončení kongresu Štefánik vyjednal dohodu, která takové jednotky vytvořila.
Dne 21. dubna 1918 Štefánik a Italové oznámili smlouvu mezi Římem a Československou národní radou, která dala této exilové organizaci de facto diplomatické uznání.
Na slavnostním ceremoniálu československých oddílů 24. května 1918 italský ministerský předseda Vittorio Orlando zvolal: " Ať žije svobodné Česko!"
Velvyslanec USA Thomas Nelson Page vyslovil nadšené poznámky, které vyznívala, jakoby Washington už uznal jeho nezávislost (což ještě neudělal). Konečně, Georges Clemenceau, nový francouzský premiér, veřejně přivítal delegaci kongresu utlačovaných národů a 20. dubna soukromě uvedl, že se připravuje uznat Československou národní radu.
Po římském kongresu i prezident Wilson 29. května 1918 udělal krok blíže směrem k podpoře nezávislosti, když svého ministra zahraničí Roberta Lansinga nechal říci: " Ministr zahraničí si přeje oznámit, že jednání kongresu utlačovaných národů Rakousko-Uherska, který se konal v dubnu v Římě, s velkým zájmem sledovala vláda Spojených států, a že národní aspirace Čecho-Slováků a Jugoslávci za svobodu mají nejupřímněji sympatie této vlády . "
Po své tragické smrti se MR Štefánik stal národním hrdinou číslo jedna a místo jeho posledního odpočinku - Mohyla na bradlech - se stalo národní svatyní.
Foto: shutterstock.com
6. Sibiřská cesta k legionářům
Po tom, jak 28. října 1918 byla vyhlášena česko-slovenská státnost a 11. listopadu skončila válka, legionáři v Rusku začaly být hluboko demoralizovaní. Navíc, v listopadu se převratem pokusil dostat k moci ruský admirál Alexandr Kolčak jako nejvyšší vládce Ruska. Legionáři, kteří pomohli svrhnout rakousko-uherského monarchy, se tak nedobrovolně ocitly ve službách ruského diktátora.
Zde se dostáváme k Štefánikově šesté zásluze na samostatném Československu. Dne 17. listopadu přijel spolu s francouzským generálem Mauricem Janinem, pod kterým legionáři sloužily, do Vladivostoku.
Zatímco Janin zůstal v zázemí, Štefánik cestoval hluboko do vnitrozemí Sibiře až za legionáři na frontu, kde bojovali s Rudou armádou. Začátkem prosince 1918 se v Jekatěrinburgu setkal s mnoha demoralizované vojáky - spoustu z nich odmítalo bojovat, nebo se přesunout na frontu. Štefánik, který se nikdy zcela nezotavil z následků zranění, působil nezdravě a pohublý a jeho úvodní řeč musel přečíst někdo jiný.
Přesto se 11. prosince bez ohledu na nebezpečí vybral blíže na frontu, kde se setkal s legionáři a v malých skupinkách se s nimi hodiny vyprávěl.
"Celý ten čas," vzpomíná legionář František Kočí, "se s nimi Štefánik vyprávěl jako bratr, jako voják, jako ministr i jako politik. Debatoval s nimi celé hodiny, bez ohledu na svou únavu, často až omdléval od vyčerpání. Žádal, prosil, požadoval, tolik apeloval na city vojáků, až se někteří neubránili slzám. "
Vojákům nedával žádné falešné naděje, mluvil k nim realisticky a tvrdě. "Tady na Sibiři musíte vydržet do konce, až do kdy nebude získané vítězství," řekl viditelně unavený Štefánik.
"To však lze vybojovat jen vašimi vlastními silami. Musím vám oprávněně říci, že se na tomto frontě nedá čekat žádná pomoc od našich spojenců. Je zbytečné diskutovat o tom, co je v tomto případě správné nebo nesprávné. Důležité je, že pomoc nepřijde. Nyní víte, jak věci ve skutečnosti jsou, stejně jako velikost úlohy, která stojí před vámi. "
Štefánikova slova byla přesvědčivé. Následně v lednu 1919 s generálem Janinem vydal rozkaz o oficiálním stažení legionářů z boje. Namísto toho legie souhlasili s hlídáním Transsibiřské magistrály od pohoří Ural až po Irkutsk, kde brzy vyjednali s Rudou armádou odchod z Ruska.
6 hlavných zásluh M. R. Štefánika na vzniku Československa | Historická Revue: Milan Rastislav Štefánik jako jediný slovenský důstojník hrál v hnutí za nezávislost, vedeném Tomášem G. Masarykem, stejně důležitou roli jako Edvard Beneš, Masarykův spolupracovník, který ho později nahradil v pozici československého prezidenta. Štefánika však v zahraničí zná stále velmi málo lidí. Zřejmě za to může skutečnost, že Masarykova a Benešova reputace začala ve světě stoupat v převážné míře až po roce 1918, kdy v Praze převzali moc, zatímco Štefánik zahynul při leteckém neštěstí 4. května 1919 při návratu do vlasti.
Bez ohledu na to si Štefánik zaslouží naše uznání, především za šest hlavních zásluh ve prospěch hnutí za nezávislost, kterému se nakonec podařilo osvobodit Čechů a Slováků v roce 1918.
Československá vojenská pohlednice, na níž se objevuje jedna z možných podob budoucí čs. vlajky.
Foto: wikipedia.org
1. Vstup do odboje
Za prvé, tento slovenský astronom, vynálezce, meteorolog, letec, diplomat a dohodových armádní důstojník byl jedinou slovenskou osobností, která byla schopna a ochotna pomáhat vést hnutí, přičemž její dodával důvěryhodnost ryze "česko-slovenského" úsilí.
Štefánik už dříve prokázal loajalitu vůči Masarykovi, když během svého studia as
